Ludmila Plecháčová - Mucalíková
Počátky původní staré holešovské tvrze sahají do časného středověku, kdy Holešov tvořil manský obvod olomouckého biskupství a byl spravován holešovskými many, leníky olomouckých biskupů.
Po polovině 14. století byl již Holešov městem na manském zboží, které držel Matouš ze Šternberka ze starodávné moravské větve pánů ze Šternberka a na Lukově, majících ve znaku osmirohou zlatou hvězdu v modrém štítě.
Matouš syn Zdislava a Markétky ze Šternberka a na Lukově, byl od r. 1368 - 1371 významnou moravskou osobností. Byl nejvyšším komorníkem brněnského zemského soudu (ZDO II, 108, 556), jeho tři dcery byly provdány za příslušníky významných šlechtických rodů. Zemřel roku 1371.
Synové Matoušovi již 26. dubna 1372 jako samostatní páni slibují moravskému markraběti Janovi zachovati mír (CDM X, 181, 182 č. 157). Následujícího roku 1373 celé lukovské zboží a holešovské léno bylo zapsáno jako dědictví (ZDO II, 335) Matoušovým synům Zdeňkovi a Janovi (Ješkovi). Oba synové sídlili na hradě Lukově, který byl společným nedílným majetkem šternberského rodu, a to tak, že každý z nich užíval polovinu hradu i polovinu ostatního zboží. Oba bratři Zdeněk i Ješek pak založili každý svou vlastní větev rodu, Zdeněk lukovskou a Jan (Ješek) holešovskou. Nicméně ale hrad a celé lukovské panství měli stále jako společný vlastnický nedíl. Jan-Ješek formálně přijel r. 1390 od olomouckého biskupa léno na jeho manskou polovinu (K. Lechner, Die altesten Belehnungs - und Lehensgerichtsbucher des Bisthums Olomutz 1902, lenní kvaterny s. 12). Od této doby se holešovská polovina šternberského majetku popisovala !polovice městečka Holešova s tvrzí" a druhá polovina pak taktéž, ale "bez tvrze". Je to další potvrzení existence manské tvrze Holešově.
Ačkoliv byli oba bratři majetkově nedílní, byli politicky zcela rozdílně orientováni. koncem 14. století v domácích válkách lucemburské sekundogenitury byl Zdeněk stoupencem markraběte Jošta, kdežto Jan (Ješek) stál na straně markraběte Prokopa. Jan a jeho otec Matouš - jako spojenci markraběte Prokopa - se účastnili společných přepadů církevních majetků, podnikali loupežné nájezdy i do vzdálenějších míst a za to olomoucký kanovník Jakub potrestal Matouše exkomunikační listinou 15. března 1371 (CDM X, 135, 136 č. 116). Přesto syn Jakub pokračoval i po smrti otcově dále i se svým synem Albertem v loupežných nájezdech a plenění církevního zboží, takže se oba , Ješek i Albert, neustále dostávali do srážek s církevními institucemi a jako "zhoubci olomouckého kostela" byli dokonce oba exkomunikováni papežem Bonifácem IX. 1. července 1399 (MV č. 1476 s. 803 - 806).
Na drobné válce a kořistnických potyčkách se Šternberkové podíleli i v prvních letech 15. století. V době husitských válek náleželi k militantním stoupencům strany pod jednou, a je proto pochopitelné, že husité na jejich straníci nevynechali žádné příležitosti k ničení jejich statků. Tak tomu bylo asi i v případě holešovské tvrze, která jim patřila. Příležitost k tomu byla již z střetnutí husitských oddílů s vojskem biskupa Jana Železného u Kroměříže roku 1423 nebo po dobytí města Hulína stoupencem husitů Bočkem Brumovským z Kunštátu o rok později 1424 (Čerešňák B., Přehled dějin Moravy I., 134 n).
Roku 1425 vznikl spor mezi Albertem, synem Ješkovým, a bratřími Jiřím a Lackem z Lukova, syny Albrechta lukovského , o polovinu hradu Lukova, tvrz Holešov a jiné zboží. Spor porovnal jako rozhodčí Petr z Kravař 8. ledna 1425 (A. Č. I., 153, 154) tak, že Albert, syn Ješka holešovského, obdržel rodový majetek v Holešově, tj. alodní vesnice u Holešova a polovici léna Holešov, kdežto druhá polovice holešovského léna zůstala v držení lukovské větve Šternberků, tj. Jiřího a Lacka , synů Albrechta lukovského. Po Holešově se Albert už roku 1437 jmenuje "na Holešově" (Brandl, Půhory III., 462) a sleduje se dále v Holešově až do roku 1447 (Brandl III. 640) Toto roku zemřel a dědictví převzali jeho synové Matouš (1447 - 1467) a Albrecht , zván Aleš, který však zemřel r. 1452.
Matouš následoval svého otce i děda Ješka, byl rozeným válečníkem a násilníkem, podnikal válečné vpády až na území slezských knížat, stal se nejbouřlivější postavou rodu. V době husitských válek náležel Matouš ze Šternberka a na Holešově k militantním příslušníkům strany pod jednou. V těchto válkách byla resp. jeho tvrz asi poničena a musela být obnovena, resp. znovu postavena , aby tak majitel měl sídlo, po němž se i psal. V tomto ohledu jsou osudy holešovské tvrze shodné s osudy stejné tvrze v sousedních manských Kurovicích, jejíž vlastníky byli rovněž Šternberkové. Tam i zde po husitských válkách dali Albert i jeho syn Matouš nejdříve obnovit a později znovu vybudovat tvrz, typologicky odvezou z relativně pravidelné dispozice kastelu (J.O. Eliáš, Stavebně historický průzkum tvrze Kurovice, SÚRPMO Brno 1982 rkp.).
Neshody mezi potomky obou šternberských větví rodu pokračovaly, až vedly v roce 1446 k rozdělení původně nedílného společenského majetku na dvě samostatná panství - lukovské a holešovské. O osudech Matoušovy holešovské tvrze v průběhu česko-uherských válek Jiřího z Poděbrad se historické prameny blíže nezmiňují, pravděpodobně byla tvrz uchráněna nejhoršího alespoň ze strany uherského Matyáše Korvína, protože Matouš ze Šternberka a na Holešově na počátku těchto válek stál proti králi Jiřímu.
Aby zajistil pro svůj rod dalším držitelům holešovského panství dědičné sídlo, rozhodl se usmířit se roku 1466 s převážnou většinou moravské šlechty podobojí a postavil se s nimi ve válce českého krále proti uherskému králi Matyášovi Korvínovi, a tím také na stranu podobojí. Takto využil válečné doby i královské moci za pomoci krále Jiřího z Poděbrad získal svou polovinu holešovského léna s tvrzí, z biskupského lenního majetku do svého dědičného vlastnictví. Zbylá manská část Holešova s příslušnými poli a polovicí pozemků okolo tvrze s předměstím, které bylo lénem lukovské větve Šternberků, nadále zůstala lenním majetkem olomouckého biskupství.
Matouš ze Šternberka a na Holešově se stal po smrti svého strýce Lacka (Ladislava) ze Šternberka a na Lukově poručníkem jeho nezletilého syna Albrechta staršího a byl jím až do jeho dospělosti v roce 1475. Od něj chtěl Matouš získat pak po do vlastnictví celé lukovské panství i s hradem, kde po dobu svého poručnictví bydleli i se svým synem Albrechtem mladším holešovským, protože lépe vyhovovalo jeho válečnickému řemeslu. V roku dospělosti Albrechta staršího lukovského roku 1475 uzavřel s ním Matouš smlouvu o frejmark hradu a zboží lukovského se zbožím holešovským (Po XV.f.53 nové). Touto smlouvou si vyměnili svá panství: Matouš své panství holešovské za lukovské Albrechta staršího a naopak, tak jak vznikla obě panství z původního jednotného majetku Šternberků, poprvé děleného roku 1425 a podruhé 1446. Avšak tato smlouva musela zůstat v soukromí smluvních partnerů, protože v ní bylo ujednáno také převedení polovice biskupského léna Holešova s tvrzí do dědičného holešovského majetku králem Jiřím z Poděbrad. Taková změna se směla ohlásit a nabýt veřejné platnosti teprve po smrti stávajícího držitele biskupského léna, jímž byl právě sám Matouš ze Šternberka. Olomoucký biskup asi věděl o této smlouvě, ale proti vůli králově nemohl bránit zcizení části léna (Po Hvězda,f. 51), nebránil tomu asi také proto, že Albrecht starší z Lukova , přestože byl synem kališníka Lacka a poručnické péči konvertity Matouše k podobojí, byl přísně katolicky vychován svou matkou Eliškou z Lomnice, která stále udržovala přátelské vztahy s olomouckým biskupem.
Teprve po smrti Matoušově r. 1479 byla 3. července 1480 (ZDO XII. 123, 124) uzavřena nová právoplatná smlouva o výměně panství mezi Albrechtem starším (synem Lacka z Lukova) a Albrechtem mladším (synem Matouše z Holešova) a zapsána do zemských desek roku 1481.
Od zapsání v zemských deskách r. 1481 (ZS II, 104, DZO I, 205) sepsal Albrecht starší ze Šternberka již "z Holešova" do této doby se stále psával "z Lukova". Poněvadž již pak v Holešově trvale sídlil, upravil a vybavil svou holešovskou tvrz nepochybně dle požadavků člena předního panského rodu.
Albrecht st. ze Šternberka a na Holešově (1480 - 1520) byl význačným přísedícím panského soudu v Olomouci. velmi často poháněl k soudu šlechtu i poddané, ale také sám byl poháněn od jiných. Často vystupoval na zemském soudu jako relátor (přednašeč) půhonů. Roku 1497 vedl svou osobní stížnost proti zbíhání poddaných z jeho panství. Obsah půhonů napovídá, že zbíhání jeho robotného lidu se uskutečňovalo z důvodů velmi tvrdých životních podmínek a bezohledného vykořisťování a také proto, že poddaní vyli pronásledováni pro přijímání jiné náboženské víry, než byla jeho. Vlivem své matky vyl stále horlivým stoupencem olomouckého biskupa Stanislava Thurza.
Za doby jeho předchůdců přešli obyvatelé holešovského panství k utrakvismu. Z listových zpráv víme, že do roku 1480 se scházeli vyznavači české reformace pod patronací svých pánů Matouše a jeho syna Albrechta mladšího ve starém gotickém kostele, původně před reformací katolickém. Patrně proto dal nový pán Albrecht starší brzy po převzetí svého holešovského majetku "očisti" takto znesvěcený kostel novým vysvědčením v šestou neděli po sv. Bartoloměji roku 1480 (Kv. 89). K tomu povolal Viléma, biskupa nikopolského, arcijáhna brněnského a světícího biskupa olomouckého, který zasvětil gotický kostel pod titulem Nanebevzetí v Zvěstování Panny Marie a hlavní oltář posvětil vložením a uzavřením kousků z roucha Panny Marie a svaté Anny a ostatky jiných svatých spolu s konsekrační biskupskou pergamenovou listinou, datovanou L. P. 1480. Roku 1481 zde byl katolickým farářem kněz Martin. R. 1494 držel faru s obročím Václav z Moštěnice, později kanovník olomoucký.
Od konce 15. století se šířilo na Holešovsku učení českých bratří, které Albrecht st. zde zakázal a jeho stoupence stíhal. Na jejich obranu vydal představitel jednoty bratrské v Přerově B. Tůma Přeloučský roku 1502 spis adresovaný holešovskému pánu, který se dodnes zachoval. Je v něm plasticky vystiženo působení Albrechta st. i jeho faráře Matěje, který dbal více svého měšce a tvrdě vymáhal desátky i tam, kde žádnou službu lidem nekonal. Protože útisk poddaných od vrchnosti a jejich pronásledování dále trvalo, vystoupil Tůma Přeloučský znovu proti oběma v disputaci roku 1515. Ale přes veřejné protesty, stížnosti a žaloby nachází se Albrecht st. roku 1505 mezi českým bratřím spolu s olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským tak, že na jejich nátlak se brněnský sněm usnesl vyhlásit zákaz odkázání statku "ani zápisem, ani královským mocným listem (A. Č. X, 336).
Agenda zemského soudu olomouckého svědčí také o tom, jak byl Albrecht st. posedlý snahou zvýšit svůj majetek. Když zemřel na Lukově jeho příbuzný Albrecht mladší, stal se poručníkem jeho nezletilé dcery Ludmily. Za ni spravoval lukovské panství až do její zletilosti, od roku 1497 do r. 1511, a to tak, že jej dědička Lukova i s matkou žalovala, že jí nedal vyúčtování ze své poručnické správy. Toho roku 1511 získal a připojil ke svému holešovskému panství sousední panství kvasické, Lukov však nikoli. Dědička Ludmila se provdala a lukovské panství přešlo s ní na jejího manžela Smila z Kunštátu a po něm na jeho bratra Viléma Kunu z Kunštátu.
Vliv Albrechta st. ze Šternberka jako pána města Holešova se projevil také změnami v městské správě. Nařídil holešovským konšelům, aby navázali styk s biskupovými poddanými kroměřížskými konšely a nechali si od nich radit, jak spravovat město podle jimi praktikovaného práva brněnského. Viditelnou známkou tohoto nového správního ducha bylo zavedení spisovné agendy, z níž se dodnes zachovala tzv. "Červená kniha Holešovská". Podle data první zápis v ní má nadpis "Ku právu, kterak se mají jměti" a popisuje postupy při projednávání měšťanských sporů, zejména žádost konšelů holešovských z knih kroměřížských roku 1484.
Albrecht st. sídlil na holešovské tvrzi po celou dobu svého života od r. 1520. Měl jistě i dostatek finančních prostředků a jemu lze patrně připsat zásluhu při úpravě jeho panského sídla, že obytné stavení tvrze bylo zvýšeno o druhé patro. Dochovalo se z něj vnější a boční jižní průčelí, a tedy i jihozápadní nároží, k němž dnešní barokní díl průčelí zámku (dnes v koutě místnosti č. 11/6) přilehlá na správu se zabíhající omítkou původní fasády. Suterén pozdně gotické tvrze byl zčásti klenutý, ale druhé patro bylo plochostropé s nižší úrovní stropů, něž je tomu dnes. O stavební akci nejpozdější gotiky a přechodu gotiky v renesanci jinak nelze metodami povrchového průzkumu v organismu dnešního zámku zatím zjistit víc, neboť byla překryta radikální raně barokní přestavbou či spíše novostavbou tak, že nezůstal zjevný žádný slohově uchopitelný architektonický detail z předmětné doby (J. O. Eliáš, Stavebné historický průzkum zámku Holešov, Brno 1985).
Podle poslední otcovy vůle měl Jan ml. zřídit v Holešově školu a špitál, tj.postarat se o chudé tohoto města a zaopatřit je vším potřebným. Poněvadž Jan ml. otálel s vyplněním podmínek odkazu, pohnal jej jeho bratr Jan st. před zemské právo (Knihy půhonů a nálezů XII, 265 a KPN XII, f. 514/2 n. 1524). Založením ochranovny pro chudé splnil Jan ml. tento bod otcovy vůle. Fundační listiny této ochranovny vzaly za své za švédských válek, kdy byl Holešov vypálen a kdy shořel celý městský archiv. Později r. 1682 ochranovna vyhořela a znovu r. 1744 z darů a dobročinností byla postavena jako opatrovna sv. Martina pro 12 starých osob města.
Jan ml. byl půhonem donucen zřídit i školu, ale ta již nebyla v duchu otcově. Za dědice panství Jana ml. se situace dříve pronásledovaných nekatolíků zcela změnila, Jan ml. se svou manželkou Markétou z Ludanic byl již podporovatelem a ochráncem českých bratří, kterým zřídil bratrskou školu ve sborovém domě jednoty bratrské, povoleném a postaveném roku 1524. Z té doby je první listina zpráva o této škole, v níž děti holešovských sousedů se učili "umění literárnímu i pobožnosti", a to jak hoši, tak i dívky, což byl v té době revoluční čin. ve druhé listině zprávě z roku 1538 v privilegiu Jana ml. čteme, že se zde děti učily "čísti, psáti, i všelikým slušným a dobrým obyčejům křesťanským a vlídnostem lidským..."
Jan ml. ze Šternberka byl v celé moravské zemi osobou vážnou. Svědčí o tom skutečnost, že mu byly obecným sněmem v Brně svěřeny klíče od privilegií a desek zemských, uchovávaných ve sklepích olomoucké radnice. Zemřel roku 1544 a panství převzal jeho syn Jindřich ze Šternberka.
V době kolem r. 1570 se Jindřich odhodlal tvrz přestavovat nebo stavět na místě dosavadní tvrze svůj nový zámek. Protože v té době však probíhaly neustále ostré spory o holešovské léno mezi biskupstvím a rodem Šternberků, v nichž si olomoucký biskup dělal nárok i na polovici pozemků okolo tvrze, dal Jindřich ze Šternberka stavět zámek jen na polovině zamýšleného stanoviště, tj. pouze na alodním pozemku. Bylo to později potvrzeno a doloženo písemným svědectvím Václava Gájovského z Gáje na Žeranovicích, které podal při biskupském sporu o holešovské léno s pozdějším majitelem holešovského panství panem Karlem starším ze Žerotína a na Starém Jičíně (1589 - 1600), kde v tomto svědectví pan Gájovský uvádí m.j., že se jej ve společnosti šlechticů na zámku pana Jindřicha ptal, proč nenechává stavět v tu stranu k rybníku, a že on mu odpověděl: "Já nechci stavět". A pak se na to řeklo, že ta strana je na léně. Doslovem k omezené stavbě Jindřicha holešovského zámku byl po jeho smrti také soudní spor roku 1580, ve kterém se jednalo o 35 000 neprostavěných cihel mezi nástupem Jindřichovým panem Janem Krušinou z Lichtenburku a panem Jakubem starším Vojsko z Bogdunčovic, držitelem tvrze na Količíně.
Podle svědectví písemných pramenů celého počátku 16. stol. lze říci, že pozdně gotická tvrz byla posledními holešovskými Šternberky do roku 1574 přebudována v renesanční zámek. o tomto zámku můžeme vyslovit jen domněnku, že dispozičně respektoval předpokládanou dispozici gotické tvrze - kastelu a že jeho východní průčelní zeď asi probíhala na zděné hradební substrukci ještě gotického původu, jejíž 2 metry široký profil po ubourání spatřujeme ve vnitřní líci dvorní zdi suterénu jižního křídla dnešního zámku a jež tudíž protínala napříč dnešní vnitřní dvůr. (za uvedeného předpokladu by tvrz i zámek skládaly půdorysný útvar obdélníka o stranách přibližně 46 a 56 metrů.) Lze důvodně soudit, že renesanční zámek byl dvoupatrový. Z pozdějších událostí třicetileté války plyne, že byl do určité míry vojensky obranyschopný - a tudíž, byť v omezeném rozsahu, vybaven fortifikačními prvky. (Phdr. J.O. Eliáš, Stavebně historický průzkum zámku Holešov, Brno 1985.)
Jindřich ze Šternberka zemřel bezdětný r.1574, jím vymřel holešovský šternberský rod po meči. Své zboží odkázal svým sestrám Anně a Elišce ze Šternberka (ZDO XXIX, 74). Po obou sestrách zůstala dodnes vzácná historická památka, originál jejich privilegia s pečetěmi svědků, daný bratrskému sboru v Holešově r. 1575, v němž se odvolávají na stejná privilegia jejich otce i bratra s podrobným popisem svobod i dobových místopisných holešovských jmen.
V roce 1578 již ale náleželo panství samotné Elišce, která vzala na spolek svého majetku r. 1578 manžela Smila z Lomnice (ZDO XXIX, 70) , který po její smrti převzal panství r. 1578. brzy nato však také zemřel a dědictví převzal jeho bratr Tas z Lomnice, který své dědictví prodal již r. 1579 novému majiteli panu Janu Krušinovi z Lichtenburka a jeho manželce Ludmile z Miličína. Do zemských desek byl kup vložen r. 1581 (ZDO XXIX, 127). tato paní dala městu Holešovu četná obdarování, jako dělati slad a vařiti pivo, a zavedla pořádek a pravidla vztahů mezi cechy holešovskými.
Jan Krušina zemřel r. 1581 a jeho vdova Ludmila z Milíčína roku 1589 prodala zámek a město Holešov s příslušenstvím panu Karlu staršímu ze Žerotína a na Starém Jičíně (ZDO XXX, 21). Po něm připadl holešovský majetek jeho synu Viktorinovi ze Žerotína. Je zajímavé, že při těchto častých změnách majitelů Holešova se v zápisech píše o budově zámku naposled jako o "tvrzi a městu Holešovu" , ale od roku 1581 se již trvale užívá termínu zámek a "město Holešov".
Památku holešovského pána Viktorína ze Žerotína hlásají až dodnes dva zvony, které své luterské církvi v Holešově. první zvon podle nápisů na něm zvoní "všem zlým duchům nazdury" , jak je na nich napsáno. Žerotínský rod ze Starého Jičína a na Holešově měl ve znaku půlku dvojocasého korunovaného lva na skále ve stříbrném poli.
Viktorín ze Žerotína prodal celé zboží holešovského roku 1604. Prodej cílevědomě prostředkoval olomoucký kardinál František z Dietrichštejna, který výběrem kupců zemskodeskových vztahů na Moravě sledoval posílení katolictví na "kacířské" Moravě. tak se stal jím vybraným novým majitelem holešovského zámku a panství katolík Ladislav mladší z Lobkovic (1604 - 1621) (ZDO XXXIII, 8) , což mělo v několika málo letech dalekosáhlé následky nejen pro poddané holešovského panství, ale i pro celou Moravu.
Ladislav z Lobkovic sloužil zcela oddaně habsburskému rodu vídeňskému, proto vděčil za svou rychlou politickou kariéru víc přízni císařského dvora než svým schopnostem. Vychován jezuity, neustále ovlivňován a protěžován kardinálem Dietrichštejnem, ihned zahájil po smrti své první manželky Anny Alžběty, luteránky, roku 1615 násilnou rekatolizaci celého svého panství za pomoci jezuitských misionářů a jím osobně povolaného faráře Jana Sarkandra. V únoru 1620 za vpádu polských kozáků lisovčíků, kteří jeli na pomoc Ferdinandu II. proti vzbouřeným českým a moravským stavům, podařilo se Ladislavovi z Lobkovic svou účastí na akci biskupa Leopolda Pasovského uchránit své holešovské panství.Ladislav z Lobkovic se ze záchrany svého majetku a vítězství Habsburků na Bílé hoře dlouho netěšil. onemocněl a zemřel v Brně 20. března 1621.
Holešovské panství připadlo dědictvím bratru Ladislava z Lobkovic Zdeňkovi Vojtěchovi z Lobkovic (1621 - 1628), nejvyššímu kancléři království českého v Roudnici. ten však na zámku holešovském nikdy nebyl. Slib poddanství musel lid skládat do rukou jeho vyslance. O hospodářskou stránku panství se starala jeho manželka Polyxena, po matce Španělka. Ona pak uplatnila u císaře zásluhy lobkovického rodu o habsburský trůn, a tak získala k holešovskému statku po Bílé hoře celé konfiskované panství Bystřice pod Hostýnem, panství Prusinovice a Dřevohostice, majetky emigrantů pobělohorských, zejména Václava Bítovského z Bítova a na Bystřici pod Hostýnem, který později jako příslušník emigrantského vojska byl spolu s jinými pány zajat r. 1627, neomilostněn jako jiní, ale jako zvláštní vězeň dopraven na Špilberk, kde po výsleších i útrpným právem mučen a popraven r.1628. Jeho hlava pak vyvěšena na brněnské bráně v kleci. Oko za oko, zub a zub, právo středověku.
Ačkoliv lobkovický majetek se zmnohonásobil, užitek byl malý pro nastalou třicetiletou válku, která se panství nevyhnula. Neustálými průchody cizích i vlastních císařských vojsk, která trvale sužovala obyvatele, drancovala, loupila a ničila bez vyjímky, panství pustlo, hned v prvních válečných letech byl zámek několikrát násilně obsazen a vypleněn nepřátelskými stranami. V roce 1621 zámek i město dobyli valaši pod vedením pana Jana Adama z Víckova, kdy vyslanec knížete Lobkovice, vlašský kněz Rudol Petrocini, se zachránil jen tím, že skočil ze zámku do hradebního příkopu a utekl do blízkých lesů.
Násilná převzetí zámku měla však spíše ráz potyček, kdy docházelo jen k povrchovému poškození budovy zámku. Jinak tomu bylo až v závěrečném období třicetileté války, když se zámku zmocnili Švédové. Jejich posádka zde zůstala po dva měsíce a pak dobrovolně odtáhla, ale vypleněný zámek zapálila, aby se nemohl stát opěrným bodem císařského vojska. Po této události zůstal zámek několik let v troskách.
Po smrti Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic 16. června 1628 přešlo vlastnictví na jeho syna Václava Eusebia z Lobkovic, který pobyl v zuboženém zámku jen 10 dní. Mladý kníže, důstojník u císařského dvora ve Vídni, potřeboval hodně peněz, zejména po smrti své matky kněžny Polyxeny v roce 1642. Poslal své úředníky do Holešova, aby provedli podrobnou revizi hospodaření a správy panství. Byla to smutná zpráva. Ze soupisu pořízeného v roce 1646 vysvítá, že na panských statcích se nedostává pracovních sil, v důsledku moru vymřely mnohé celé domy, panství bylo navíc zničeno válkou, stav poddaných klesl na polovinu.
Velmi neutěšený stav moravských lobkovických statků a neustále doléhání věřitelů nakonec donutily vídeňského kavalíra Václava Eusebia, nyní již i vévody zaháňského, aby se ohlížel po vhodném kupci a zbavil se tak nejtěžších finančních starostí. na tak zničený majetek však bylo těžké najít v té době kupce.
Přesto se jeden našel a brzy se sám přihlásil. byl jím přímý soused Lobkovicův, po majetku a moci dychtící, bezohledný a ctižádostivý pán Jan Hrabě z Rottalu, teprve r. 1641 povýšený císařem Ferdinandem III. do hraběcího stavu, pán na Napajedlích, původně po otci svobodný pán z německé luterské drobné šlechty ze Štýrska, malý dědic prodluženého panství, žebrající u císaře o snížení svých dluhů, ohrožený úpadkem, který však v době třicetileté války v době zmatků vypočítavě změnil své přesvědčení. Dovedl se vetřít v přízeň kardinála Dietrichštejna a jeho prostřednictvím i v přízeň císaře a stal se v polovině 17. století náhle nejbohatším a nejmocnějším pánem na Moravě. Využil finanční tísně mladého Lobkovice rafinovaným způsobem: jako zemský hejtman měl již značně vlivné styky. Stačilo zmínit se na určitých místech, aby se panu kavalírovi doneslo, že "počíná k koupi holešovské chuť tratiti pro velkou toho statku ruinu", aby docílil urychlení kupu za značně sníženou cenu. Plán se podařil.
Jan hrabě z Rottalu koupil celé holešovské panství, také lenní domy v Holešově, biskupské manství Kurovice a Třebetice 17. prosince r. 1650 a do zemských desek byl kup zapsán 13. dubna 1651 Kvatern olomouckého kraje I, 34). Holešovské panství si zvolil za své rodné sídlo. Z ruiny lobkovického zámku, vydrancovaného a vypáleného Švédy r. 1643 a 1645, hodlal si vybudovat honosné sídlo, které mělo reprezentovat jeho společenské i hmotné postavení v moravské zemi v hodnostech císařského tajného rady, moravského zemského hejtmana, vrchního válečného komisaře, předsedy královského tribunálu, správce všeho sirotčího jmění a nejvyššího zemského soudce na Moravě. za veškerý majetek získaný tímto kupem zaplatil hrabě Rottal celkem 252 087 zlatých, 56 krejcarů a 1 denár.