Že v Holešově žili Židé už od středověku, je všeobecně známo. Kdo by nevěděl o Židovském městě, jak se tu říká o "Židovně", o synagoze, případně o posledním protižidovském pogromu na území Česka, který se odehrál právě v Holešově. Méně se už ví o konci a zániku židovské komunity. Je tomu právě 60 let.
Okupace zbytku Československa a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava znamenaly pro Židy začátek nepředstavitelných ústrků, omezování lidských práv, v podstatě začátek konce židovského národa na územích pod nadvládou nacistické moci. Týkalo se to zákazu povolání - první byli postiženi lékaři, advokáti, zaměstnanci veřejné správy a školství, obchodníci. Začaly platit rasistické norimberské zákony. Židé přestali mít právo vlastnit majetek, ten museli "nabídnout" či "darovat" nacistické společnosti Hadega, která byla k tomu účelu zřízena, museli odevzdat rozhlasové přijímače, gramofony, nesměli chovat žádná domácí ani hospodářská zvířata, přídělový lístkový systém, i pro Čechy nedostačující, byl pro Židy ještě omezenější. Tak byli vyloučeni z přídělu jablek, marmelády, cukru, později masa, vína, lihovin, česneku, dokonce jim bylo zakázáno skladovat přes zimu brambory. Židům bylo postupně odepíráno právo navštěvovat veřejná místa - restaurace, kina, cestovat tramvají, vycházet na ulici mimo vyhrazenou dobu, přemisťovat se bez povolení okupačních úřadů z města do města, od školního roku 1940/1 bylo zakázáno židovským dětem navštěvovat školy s českým vyučovacím jazykem, do německých škol nesměly chodit už o rok dříve. Co museli, to bylo od 1. 9. 1941 nošení žluté šesticípé hvězdy s německým nápisem Jude na levé straně prsou a pevně přišité k látce. Jedině, co Židé směli, bylo zemřít.
K tomu, aby byl prostor Protektorátu "vyčištěn" od Židů, byla přijata řada opatření tvořících celý systém vedoucí ke "konečnému řešení židovské otázky". Město Terezín, původně pevnostní město, bylo určeno pro koncentraci Židů před jejich odjezdem do východních oblastí někde v Polsku či Rusku, další určení Terezína spočívalo v decimování židovského národa i jako prostředek dezinformace veřejnosti o osudu odsunutých. Ve městě, kde před válkou žilo asi 5000 lidí, bylo během krátké doby směstnáno v neuvěřitelných hygienických podmínkách desetkrát tolik osob. Sem také směřovali holešovští Židé.
Určit jejich přesný počet je zatím obtížné, údaje z různých zdrojů uvádějí odlišná čísla. Mám k dispozici seznam ze Židovského muzea v Praze, do něhož jsou zařazeni všichni, kteří měli uvedeno jako poslední bydliště Holešov. Jsou v něm uvedeni i 3 členové rodiny dr. Fuchse z Bystřice p. H. Domnívám se, že v Bystřici byli nuceni "prodat" svou vilu a pak se přestěhovali do Holešova ke svým příbuzným a odtud odjeli s ostatními do Terezína. Podobně postrádám v seznamu několik členů rodiny Ehrlichových, možná se najdou i jiní, vše je ve stádiu zjišťování. Tento seznam obsahuje celkem 193 jména holešovských Židů, jejich data narození, místo "odstěhování" a shromáždění před transportem, čísla osoby v příslušném transportu, cíl transportu a datum odjezdu a datum úmrtí. Ve většině případů se jedná o pravděpodobné datum úmrtí, protože po příjezdu do Osvětimi šli lidé přímo do "koupelen", kde místo vody byl na ně pouštěn smrtící plyn, pak následovalo spálení těl v krematoriu. Nejsou tu uvedeni ani lidé, kteří útrapy koncentračních táborů přežili.
Kolik jich bylo ve skutečnosti? Opět není shoda v číslech. Prameny udávají 14 nebo 15 osob, podle jiných se do Holešova vrátilo 9 osob, což bylo málo na to, aby tu mohla být židovská náboženská obec a modlitebna, podle jiného zdroje tu přeci jen modlitebna byla. V případě Eriky Beerové i základní dokument, a tím je Terezínská pamětní kniha, ji uvádí jako zemřelou v Osvětimi v r. 1944. Avšak na kartotéčním lístku v archivu Federace židovských náboženských obcí v Praze je uvedeno, že byla osvobozena v Bergen-Belzenu. Tento údaj potvrzuje náhrobní kámen na holešovském židovském hřbitově - jméno i datum narození souhlasí, datum úmrtí je 14. 6. 1945, židovské matriky potvrzují i místo úmrtí - Holešov. Na seznamu je uvedena jedna osoba, která zemřela v r. 1942, ještě před transportem, další 4 osoby byly deportovány přímo do koncentračních táborů, kde zahynuly: Leo Kempf ve Weimar-Buchenwaldu, Arnošt Lustig a Rudolf Müller v Mauthausenu a Emil Polák v Dachau. Další dva - Rudolf Bermann a Štěpán Braun - byli v době heydrichiády na udání místního českého, protižidovsky založeného četníka zatčeni gestapem a v Brně-Žabovřeskách popraveni.
Transporty začaly pro místní Židy již v roce 1942, kdy Olga a Tomáš Müllerovi, zřejmě matka se synem, odjeli transportem Bd dne 4. 9. 1942 z Prahy do Treblinky, kde o několik dní později zemřeli. Naprostá většina místních Židů měla shodný osud. Jak se můžeme dočíst v záznamech na kartotéčních lístcích evidence obyvatel na místní radnici, tito bývalí spoluobčané se "odstěhovali" 18. ledna 1943 do Uherského Brodu. Nejednalo se o žádnou dobrovolnou změnu bydliště, ale o uposlechnutí příkazu okupačních orgánů daných Židovské radě starších. Ta zodpovídala za provedení příkazů. Nerespektování nařízení znamenalo tvrdý postih celé komunity a hlavně příbuzných. Proto tedy nastupovali holešovští Židé do ranního vlaku směr Hulín, za křiku a ran německých vojáků, a odjeli do Uherského Brodu. Tam se v místním židovském ghettu, ale i v budově gymnázia, shromáždilo na 3000 osob ze širokého okolí a postupně ve třech transportech (Cn - 23. 1., Co - 27. 1. a Cp - 31. 1. 1943) odjeli do Terezína. Bystřičtí a holešovští Židé byli určeni do transportu s označením Cn a datem odjezdu 23. ledna 1943. Transport Cn čítal přesně 1000 osob, z nich válku přežilo jen 79 osob a o 1 osobě nejsou zjištěny žádné údaje. Výše vzpomínaný seznam v transportu Cn uvádí celkem 181 jmen, z nich 101 odjelo z Terezína 26. 1. 1943 dalším transportem s označením Cs do Osvětimi přímo do náruče smrti, dalších 51 osob bylo postupně zařazeno do 11 jiných transportů v průběhu let 1943 a 1944. Po příjezdu do terezínského ghetta v nelidských podmínkách postupně zemřelo 27 holešovských Židů. Nejmladší z deportovaných byl Pavel Bermann, v den odjezdu do Uh. Brodu neměl ještě ani 1 rok, své první jednoroční jubileum v Terezíně přežil o 4 dny, druhá nejmladší byla Lia Nashová, která zahynula v Osvětimi ve věku 2 roky 1 měsíc a 4 dny, naopak nejstaršími byli Leopold Lustig, který zemřel ve věku 90 let krátce po příjezdu do Terezína, stejně jako Tereza Haasová v den svých 90. narozenin a Jetti Gängerová ve věku 89 let.
Kdo byli ti ostatní, jaká měli povolání, kde v Holešově bydleli, jaké byly mezi nimi rodinné vazby? Na to hledají odpověď studenti holešovského gymnázia v projektu Zmizelí sousedé vyhlášeném Židovským muzeem Praha. Je potřeba upřesnit řadu údajů z matrik, protože vychází najevo nesrovnalosti mezi daty narození v evidenci obyvatel a záznamy Židovského muzea, to zase vychází ze zdrojů nacistických úřadů, přesná data narození mohou poskytnout pouze židovské matriky a ty jsou shromážděny ve Státním archivu v Praze. Potom Holešovsko jistě přinese přesný soupis jmen, dat narození a úmrtí, jejich bydliště, zkrátka zpřesní a uvede na pravou míru dosud známé údaje.
A víte-li vy, čtenáři Holešovska, něco o bývalých spoluobčanech a sousedech, máte-li nějaké fotografie z té doby, na nichž jsou i místní Židé, prosíme vás o spolupráci. Děkujeme předem a nezapomínejte na smutný osud příslušníků jedné komunity, kterým nebylo přáno žít.
Mgr. Karel Zahradník, Gymnázium Ladislava Jaroše Holešov